V následujícím textu budu často odkazovat na dodatek. Je míněn Dodatek E, Výslovnost a písmo v druhém vydání Návratu krále od J. R. R. Tolkiena, které vydala Mladá fronta v Praze 1993.
Jasně vyplývají z popisu v dodatku.
Jasně vyplývají z popisu v dodatku.
Hledal jsem českou hlásku, která by byla nejvíce podobná elfskému th (nebo anglickému th v thin). Nejpodobnější je s, (což se obrazí i ve vývoji elfských jazyků: quenijsky Singollo -> sindarsky Thingol, původní Tolkienův návrh jména: Sorontur -> Thorondor), ale pro s už jsou znaky 29 a 30. Zvolil jsem tedy hlásku ť. Vedli mě k tomu vztahy mezi znaky v tabulce tengwar. Mezi th a ť sice není zanedbatelný rozdíl, ale za to nám vztah mezi 1 a 9 krásně koresponduje se vztahem mezi 3 a 11 a mezi 7 a 15: č (3) a dž (7) jsou hlásky polozávěrové (říkáme je s výbuchem), a u š (11) a ž (15) je závěr osaben a přešel v úžinu. Hlásky t i ť (příp. d i ď) jsou sice obě závěrové, ale ť (příp. ď) zní subjektivně jemněji, s menším výbuchem než t (příp. d). Také to, že ť vyslovujeme více vzadu než t, souhlasí i u dvojic f a p, v a b, ch a k, h a g.
Tento návrh je logický. Mimo to má čeština hodně měkkých souhlásek, a musí si pro ně v tabulce
tengwar najít nějaké znaky. Nelze je stále psát nějakou tehtou
jako v quenijštině. Čeština má také úplně jinou fonetiku a jiné
hlásky. Zde uvedenou variantu zastupují i stránky
Mindon eporedax a i
článek z časopisu Thorin
č. 1/92, kde se píše:
"Znaky z tincotémy se mění na ť a ď ... Znak 13 s prodlouženým stonkem se používá pro dz" (Z toho
logicky vyplývá, že se znak 9 s prodlouženým stonkem používá pro c. Viz zvláštní znaky.) Zde uvedený způsob je tedy v souladu s doporučením
Společnosti přátel díla J. R. R. Tolkiena.
Jasně vyplývají z popisu v dodatku.
Jasně vyplývají z popisu v dodatku.
Je to prakticky psáno v dodatku. Jen s tím rozdílem, že dodatek určuje unque jako gh.
Jasně vyplývají z popisu v dodatku. Pro češtinu nemá smysl používat tyto znaky pro nn a mm, jako v nápisu na Bráně Morie.
Pátá sada se používala pro nosovky. Jednou z nich je české ň. Tento znak se z páté sady nejvíce podobá n, tak jsem jej určil jako ň
Tento znak jsem měl vyhražený pro zadní nosovku n (jako ve venku), která sice v češtině je, ale v tengwar ji není potřeba psát, neboť po ní vždy následuje buď k nebo g, takže se dá napsat jako tilde nad k nebo g, které značí předcházející nosovku. Zalíbila se mi myšlenka, napsaná v časopisu Thorin 1/92, kde byl návrh, používat nwalme pro mň. Tato myšlenka se mi líbí čím dál víc, protože vede ke zkrácení zápisu češtiny. Muzeme tak psát slove mně i mě jediným znakem. Také vzledová příbuznost mezi noldo a nwalme tomu neodporuje.
Šestá sada (znaky 21 až 24) se používala pro slabé, polosamohláskové tvary hlásek. Pokud chceme óre používat, hodí se pro slabé neznělé ř, které vyslovujeme většinou na konci slova (např. keř, zář, tvář, haléř, pilíř) nebo před či po neznělé souhlásce (např. přece, lékařka). Znak óre je příbuzný se znakem rómen, jež se z óre vyvinul. Proto jsem toho názoru, že když už se óre v češtině na něco hodí, mělo by to mít spojitost s r. Jsou zde i jiné důvody. V angličtině se óre používalo pro neznělé anglické r. Zkuste si slovo tři vyslovit s anglickým r jako tri. Slyšíte, že k českému tři je už jen krůček?
Tento znak můžeme používat pro u ve dvojhláskách (ou, au, eu). Souhlasí to s tvrzením, že se 6. sada (znaky 21 až 24) používala nejčastěji pro polosamohláskové souhlásky.
Šestá sada (znaky 21 až 24) se používala pro nejmenší a nejjednoduší tvary z každého sloupce. Můžeme, chceme-li, požívat znak anna jako j, protože nejslabší a nejjednodušší tvar calmatémy je ň. Z hlediska fonetiky je totiž j část souhlásky ň.
Podle dodatku se znak používal pro hrčivé r. Slovenské ŕ píšeme jako zdvojené r, tedy jako rómen s čárou pod (viz tehtar pro zdvojení souhlásek).
Podle dodatku se znak používal pro rd, ale myslím, že by v češtině našel mnohem lepší uplatnění pro ř. Pokud chceme
při zápisu rozlišovat mezi znělým a neznělým ř, měli bychom ardu používat pro znělý odstín této hlásky. Není ale
nezbytně nutné, při psaní rozlišovat znělé a neznělé ř, a to z toho důvodu, že ve většině případů dokážeme ř
vyslovit buď jen jako znělé nebo jen jako neznělé. Slovenština nemá ř, zato ale má dlouhé ŕ. Pro něj používáme
zdvojenou tengwu rómen. Možná, že někdo z vás najde pro ardu ve slovenštine nějaké ruzmné využití. V tom případě neváhejte,
a dejte mi o tom vědět.
Zabývám se myšlenkou, zda nepoužívat ardu pro r, rómen pro znělé ř, a óre pro neznělé ř, ale
zřejmě by to byla příliš radikální reforma, a současně i matoucí výjimka, protože ve všech ostatních jazycích se rómen
používá pro r.
Podle dodatku se znak používal pro l.
Podle dodatku se znak používal pro ld, ale slovenštině se krásně hodí pro měkké ľ. Dlouhé ĺ můžeme psát jako zvojené (dlouhé) l, tedy jako lambe s čárou uvnitř - viz tehtar pro zdvojení souhlásek.
Podle dodatku se znaky používali pro s a z. Jejich obměny se používaly, pokud se nad ně měly psát tehtar.
Podle dodatku se znak používal pro h. Vždy, když nemusím nad h psát tehtar, upřednostňuji hyarmen před unque.
Podle dodatku je možné tento znak používat pro jako alternativu pro j.
Dvě sady tengwar s velmi dlouhým stonkem se buď nepoužívaly vůbec, nebo zastupovaly první hlásky z prvních dvou sad (t, p, č, k, d, b, dž, g), jenže s větším přídechem. Některé elfské jazyky je používaly pro častá spojení hlásek. Pro většinu tazyků byly tyto znaky zbytečné. Pro češtinu jsou z nich nejdůležitější ts (c), ťň a ďň. včechny ostatní se dají potom určit podle logiky uspořádání tengwar v tabulce.