Tengwar jsou starobylé znaky, které vynalezl moudrý Noldo jménem Fëanor. Jejich předchůdcem byli Rúmilovi Sarati. Je důležité vědět, že
zápis řeči v tengwar se lišil od našeho dnešního způsobu psaní. Za písmena se považovali pouze souhlásky. Samohlásky
se psali nad následující nebo nad předcházející souhlásku, podle toho, jak to které řeči vyhovovalo.
(Samohlásky byli vlastně něco jako dnešní diakritická znaménka.)
Více o historii tengwar se dočtete v dodatku Návratu krále nebo
na stránkách Amanye Tenceli (anglicky).
Protože většina slov
v češtině končí na samohlásku, vyhovuje nám pro zápis českého jazyka způsob, jaký se používá i pro quenijštinu, tedy ten,
kde se píší samohlásky nad předcházející souhlásku.
| Souhlásky zastupují znaky, které se nazývají tengwar. (j. č. tengwa). Samohlásky zastupují znaky, které se nazývají tehtar (j. č. tehta). Tehtar mají ještě některé další funkce (více viz v kapitole o tehtar). |
Tengwar je písmo fonetické. Proto je nejdůležitější
abychom si při psaní uvědomili, že vše musíme napsat foneticky, tedy tak, jak vyslovujeme.
S fonetickým zápisem se skoro každý už setkal u výslovnosti v anglickém slovníku. U tengwar je to stejné.
Každý znak mezi tengwar zastupuje jen jednu
určitou hlásku. Není tomu jako v češtině, kde jeden znak může zastupovat několik různých hlásek:
| Např. znak n nemá v češtině pevnou hodnotu. Sledujte, jak různou výslovnost má n ve slovech: nebo, nikdo, venku. | |
| nebo | n zastupuje přední zubodásňovou nosovku |
| nikdo | n zastupuje předopatrovou nosovku |
| venku | n zastupuje zadopatrovou nosovku |
To, jak máme znak n vyslovit, nám říká český pravopis.
Protože znaky tengwar mají každý svou pevnou hodnotu, musíme pro každé n z výše uvedených příkladů použít
jiný znak. Tedy píšeme-li v tegwar, nelze psát podle pravopisu. Provádíme tzv. fonetickou transkripci. Pozorujte,
jak bychom psali následující větu (změny jsou zvýrazněny červeně):
| Leckdo se divil, když pan Brtník vstal v pondělí už v pět. |
| Ledzgdo se ďivil, gdiš pan Brťňík fstal f poňďelí uš f pjet. |
Povšimněte si, že v tengwar (tak jako v každém fonetickém
zápisu češtiny) nerozlišujeme mezi i a y. Vyslovujeme je totiž úplně stejně, a proto také obě i znázorňuje
jen jeden znak. Podívejme se společně ještě na několik dalších příkladů fonetické transkripce češtiny:
| Český pravopis | Fonetická transkripce |
| ty | ti |
| ti | ťi |
| když (před neznělou souhláskou) | gdiš |
| když (před znělou souhláskou) | gdiž |
Fonetický zápis češtiny se zdá být proti všem pravopisným pravidlům, ale přitom je to nejprostší zápis řeči. Někdo namítne, že pak nelze poznat, napsal-li někdo plod nebo plot. Ale když s někým mluvíme, tak jak poznáme, máme-li slyšet plod nebo plot? Podle souvislosti. A dá se s tím žít? Dá. (Navíc tam, kde by skutečně mohlo dojít k záměně, nám tehtar umožňují takové případy rozlišit.) Více k tomuto tématu viz kapitolu tehtar, zeslabení hlásky nebo tehtar, samohlásky.
Každému, kdo si přeje, aby jeho tengwar byly hezké na pohled a přitom
jejich psaní nedalo moc práce, doporučuji, aby si pořídil kaligrafické pero. Osvědčilo se mi pero šiřky 1,5 mm ve skolnu
30 až 40°. Píši nejraději černým inkoustem. Chcete-li, můžete se řídit doporučením, které je na stránkách
Amanye Tenceli. Já to nedodržuji úplně do detailů.
Například znak tinco píši jen dvěma tahy, znak silme jen jedním, apod.
Každý si časem vytvoří svůj vlastní způsob psaní. Někdo chce psát j ve slovech jako např. jsem, jméno, atp., jiný ho zase rád vynechá. Někdo píše slovo větší jako vjetší jiný jen jako vječí. Podobných poznávacích znamení osobního stylu je víc, a každému se časem zalíbí něco jiného.
Mě osobně se líbí, jak se i dlouhá slova dají zapsat několika málo znaky. Přivykl jsem tomu natolik, že se vždy snažím o to, aby byl zápis co možná nejkratší. Proto hojně využívám tehtar značící nosovky, dvojhlásky i tehtar prodlužující samohlásku. Není to ale nutné a ani to v jiných soudobých jazycích psaných v tengwar není běžné. Chcete-li, můžete se podívat, jak jsem narychlo napsal Malbethovu věštbu, (102 KB).